Výstavy

MĚSTO 1983-2025

 

Výstava fotografií, která nabídne tvorbu hned pěti autorů, jmenovitě Pavla Březiny, Josefa Husáka, Rudolfa Junga, Míli Koláře a Josefa Zinka. Jedná se o soubor fotografií zachycující všednost městského života osmdesátých let a pro oko diváka může mít dnes již možná dokumentární charakter. Jádro výpovědi těchto fotografií je v radosti fotografů, s níž se překonávala všednost a únavný stereotyp té doby.

 

Foto z vernisáže 2. 4. v 17:00 hodin

Výstava potrvá do neděle 30. srpna.

 

 

Trochu historie – aneb kde jsme se vzali

 

Sešli jsme se postupně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století na půdě Klubu fotografů amatérů na Královských Vinohradech, sídlícím v ikonickém paláci Valdek, na rozhraní náměstí Míru a Jugoslávské ulice. Součástí paláce byl i věhlasný bufet Valdek. Bývalo tam živo. V klubu i v bufetu. Vždyť klub měl okolo 200 členů, klubovny žily současným fotografickým děním a soutěže z celého světa ovlivňovaly chod klubu. Klub v té době nemohl existovat samostatně. Byl součástí Ústředního kulturního domu železničářů neboli Kulturního domu Prahy 2. Se všemi právy i povinnostmi v té době obvyklými. Do klubu byli zvány na přednášky tehdejší osobnosti fotografie. Byly pořádány četné výstavy. Pracovalo se v ateliéru. Někdy během roku 1982 došlo na půdě fotoklubu k události, v té době docela zásadní. Ovšem lehce přehlédnutelné, ale pro budoucnost památné. Tedy jak pro koho. Došlo k tomu opravdu na půdě, protože klubovna, ateliér i pracovny byly pro původní Klub fotografů amatérů na Královských Vinohradech postaveny v posledním patře pod střechou paláce Valdek. Dění v klubu neuspokojovalo některé členy. Jednak to bylo mladé křídlo pod vedením Tomáše Štancla a pak tzv. střední křídlo zastoupené Pavlem Březinou, Karlem Bucháčkem, Františkem Dostálem, Josefem Husákem, Mílou Kolářem, Pavlem Moudrým, Pavlem Procházkou a Josefem Zinkem. Tehdy jsme cítili potřebu zobrazit život v prostředí, kde žijeme, bez příkras a salonních kudrdlinek. Převážně jsme zobrazovali lidi a život ve městě. Důsledkem odlišného pohledu na fotografii jsme se odklonili od hlavního směru tvorby fotoklubu té doby a vznikla tak tolerovaná skupina autorů s blízkými názory na smysl fotografie. Správnost volby tématu a upřímná snaha o objektivní pohled na součastnou společnost potvrdila celá řada ocenění na celonárodní úrovni. Na popud Františka Dostála se pro společné prezentace ujal název Skupina Město. Turbulentní změny po roce 1989 znamenaly pro skupinu Město její faktický konec. Ovšem navázaná přátelství a zájem o fotografii zůstaly. V současné době jsou dosud žijící autoři fotograficky stále aktivní a pravidelně se schází. Fotoklub již dávno neexistuje. Zbyl nám jenom tzv. Fotokroužek, ke kterému s připojil Rudolf Jung. Ovšem tradice schůzek vždy ve středu, je již několik desítek let dodržována. Soubor fotografií na této výstavě není výsledkem nějakého programového prohlášení skupiny. Každý si fotografuje co chce. Ale za ta dlouhá léta společné koexistence se tak nějak, sám od sebe, vytvořil společný názor na fotografii a fotografování.

 

Pavel Březina (* 1950)

Fotografii se věnuje od dětství, kdy ho do tajů tmavé komory zasvětil otec. Svoji cestu začínal s aparáty Ljubitěl a Zorkij, později si oblíbil techniku značky Minolta. V 70. letech byl aktivním členem fotoklubů Braník a UKDŽ (bývalá Tatrovka). Absolvoval výtvarnou školu fotografie při Planetáriu Praha a školu fotografie SČF, kde se zformovalo jádro přátel, ze kterého později vykrystalizovala Skupina Město. Ačkoliv se fotografií nikdy neživil a tvořil v intuitivních vlnách, jeho dílo je významným dokumentem proměn města od analogového filmu až po současnou digitální barvu.

 

Josef Zink (* 1952)

Pražský rodák, jehož tvorba je celoživotně spjata s atmosférou hlavního města. Ve svých fotografiích se snaží nahlédnout „pod pokličku“ všedního života a zachytit kouzlo zapadlých uliček i svět obyčejných lidí. Jeho „Cote d’Azur“ není luxusní riviéra, ale město a jeho periferie – místa slavností i každodennosti. Nejčastěji tvoří v jarních a podzimních dnech, kdy měkké světlo dovoluje vyniknout přirozené tváři městského prostředí. Je zakládajícím členem Skupiny Město.

 

Josef Husák (* 1947)

Původním povoláním projektant, který se vypracoval mezi přední představitele českého subjektivního dokumentu. Jeho ústředním tématem je městská krajina chápaná jako jeviště, kde se odehrávají náhodné „mikropříběhy“ a konfrontace lidských osudů. Ve své tvorbě, zahrnující černobílou i barevnou fotografii, hledá skryté divy a tajemno v zdánlivě banálních výjevech pražských ulic i evropských metropolí. Je zakládajícím členem Skupiny Město a jeho dílo je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách.

 

Rudolf Jung (* 1954)

Absolvoval Institut výtvarné fotografie a Katedru fotografie na pražské FAMU. Je dlouholetým členem Asociace profesionálních fotografů ČR.

Jeho cesta začala dokumentací sportovního létání, postupně se však propracoval k poetické krajině (např. cyklus ze Stromovky), aktu a figurální fotografii. V loňském roce se prezentoval výstavou „Fotografie ze železa a stříbra“, která zdůrazňuje jeho vztah ke klasickým fotografickým procesům a černobílé estetice.

 

Míla Kolář (* 1946)

S fotoaparátem v ruce žije už od svých deseti let. Přestože profesně působil ve stavebnictví, fotografie pro něj byla celoživotní paralelní cestou, které se věnoval s naprostým nasazením. Od roku 1967 byl aktivním členem Vinohradského klubu fotoamatérů, kde se v roce 1988 stal jedním z osmi zakládajících autorů Skupiny Město. Ve své tvorbě se soustředí na autentické zachycení městského prostředí a jeho každodenní dynamiky.

 

 

Osmdesátky ve světle i stínu

 

„Fotografie je o tom, jak se díváte;

nemá nic společného s tím, na co se díváte.“

                                               Elliot Erwitt.

 

Citát Elliota Erwitta, amerického fotografa a člena skupiny Magnum Photos, jako by předznamenal intuici, s níž se skupinka pražských fotoamatérů začala rozhlížet po svém městě a pod názvem Město si také ustavila statut svého fotografického rozhledu. Sblíženi sice generačně, ale rozdílní ve svých profesích, sjednocoval je pohled do hledáčků svých fotoaparátů. Ten objímal prostředí, v němž se odvíjela každodenní všednost domů a ulic, ale také ruch dopravy i kroky kolemjdoucích. Přitom nikoliv filozofující sociologická sonda nebo urbanistický dokument, ale letmý pohled, který spíš podvědomě zachytilo oko.

 

Osmdesátá léta minulého století. Podivný paradox hlasitého slova a mlčenlivé myšlenky. Pošetilá nabídka unifikace životního standardu v konfrontaci s exkluzivitou valutové hierarchie. Stále přežívající animosita vůči sebemenšímu vybočení z rétoriky májových hesel a vyrážející kopřivka na stránkách novin a televizních obrazovkách při bludném zapochybování o vedoucí síle ve státní moci. Možná ale také rezignace většiny nad touto mocí při vědomí relativity slov jako jsou dočasnost nebo věčné časy. Jakési podvědomí, že i v ošumělosti doby lze vyrýžovat blyštivé šupinky nejen naděje, ale i radosti.

 

V pospolitosti hledání střípků vizuálního potěšení skrze objektiv fotoaparátu nacházela individualita  vidění jednotlivců cestu k okamžikům, které zachyceny na filmu ozvláštňovaly všednost města i unikátnost přístupu členů Města, stylizujících své fotografie do osobité výstavní formy. Ta svými náměty i kompozicí nabývala zřetelné autorské rozpoznatelnosti zejména na výstavách historického vinohradského klubu fotoamatérů (dnes KFA Praha), naštěstí zachovaného pod odborářskými svazy. Této amatérské komunitě se dařilo pořádat klubové výstavy minimálně s roční periodicitou a navíc i výstavy autorské. Pro Tvůrčí skupinu Město, jak se ustálil název osmičlenného uskupení, to byla příležitost prezentovat nejen své práce, ale i přesvědčení, že městská všednost může mít výtvarný i myšlenkový obsah. Jedním z kulminačních bodů tohoto úsilí byla v roce 1986 výstava v italských Benátkách, oceňovaná nejen pro „dokumentaci známých i neznámých památek Prahy, ale i pro scény z denního života, kde převládá  člověk ve svém prostředí“, jak uvádí výpravný katalog k výstavě. Další výstavy skupiny nebo jednotlivých členů již etablovaly jejich městskou tematiku mezi respektované výtvarné projevy. Poslední veřejnou prezentací skupiny Město v osmdesátých letech byla výstava v kulturním domě Krakov v únoru 1989.

 

Fotografická tvorba je v nemalé míře závislá na technice. Fotografie osmdesátých let byla čistě analogová, její produkt byl spojen s dramatickou nejistotou úspěšnosti v každém jejím kroku, od expozice a vyvolání negativu až po manipulaci s výřezem při zvětšování a konečnou adjustaci pozitivu. Ovládnout řemeslo analogové fotografie bylo nutné nejen pro její úspěšnou finální podobu, ale i z důvodů čistě ekonomických, neboť plýtvat negativním i pozitivním materiálem si amatérský rozpočet nemohl dovolit. Navíc v těch letech techniku ovlivňovala i její dostupnost, závislá na libovůli státem řízeného, či spíše limitovaného zahraničního obchodu.

 

Přesto se na trh foto-kino občas dostaly i přístroje a materiály západní provenience, což posílilo režimem jakžtakž tolerovanou existenci značkových klubů, jako byl již od sedmdesátých let Rolleiklub a později velmi činný Asahi Pentax klub, který inicioval řadu amatérských akcí. Fotografie městského prostředí nabývala svojí autentičností na popularitě, neboť se v širším kontextu bezděčně dotýkala i komičnosti nechtěné situace, jako třeba protimluvu výkladních skříní nebo konzumace párků pod galerií rudých praporů. Praha již měla za sebou natáčení Formanova Amadea a v uměleckých kruzích od poloviny osmdesátých let značně chřadly snahy o udržení ideologického purismu. Změna nemá ještě podobu, ale dává o sobě tušit.

 

Všednost městského života osmdesátých let má na fotografiích skupiny Město dnes již možná dokumentární charakter. Ale jádro výpovědi těch obrázků je v radosti fotografů, s níž se překonávala všednost a únavný stereotyp té doby. Ano, platí ono Erwittovo, že fotografie je o tom, jak se díváte.

                                                                                                                                                                                                          Milan Fara