Výstavy
Obrazové cykly Petry T. Růžičkové
Daleké blízké břehy (začátek devadesátých let 20. století)
Fotografie z cest ze začátku devadesátých let, žánrově blízké dokumentu, jsou obrazem vzdálených krajin, archaického života a mořské nekonečnosti, které přetrvávají navzdory času a všem vlnám civilizace. Svět na fotografiích je světem na rozhraní mezi mořem a pevninou, dálkou a blízkostí, pohybem a nehybností. Neznáme osud lidí, kteří jsou na snímcích zachyceni. Můžeme ho pouze zčásti dešifrovat v souvislosti s krajinou nebo architekturou v pozadí, ať je to polorozpadlá koloniální vila nebo nehostinná chatrč, v jejímž okně se zrcadlí ženská postava. Cesty do jižní Francie, Afriky, Indie, karibské oblasti vnímám jako určitý přelom v mé práci a jako návrat ke kořenům civilizace a k živlům.
Petra T. Růžičková
Kamenná hvězda Terezín (2000 – 2002)
Na fotografickém cyklu Kamenná hvězda Terezín jsem pracovala v letech 2000 – 2002. Bývalá tereziánská pevnost se v té době nacházela v přechodném stádiu. Terezín, jakési město-neměsto, se začal proměňovat na kulturní památku, na město vzpomínek na události související s židovským ghettem. Opuštěnost, přízračnost, ticho, chaotické stopy lidské činnosti, skládky vyhozeného materiálu, rozpadající se zdiva porostlá divokou vegetací – to vše se mi zdálo být velmi symbolické a sugestivní. Kromě tragických dozvuků holocaustu mě na tématu transformujícího se města (a světa) zaujal zčásti bizarní, zčásti melancholický příběh místa opuštěného lidmi, ale nadále žijícího vlastním životem.
Petra T. Růžičková
Belveder v krystalu (1999):
Černobílý fotografický triptych, ve kterém je imaginativně a netypicky ve skleněném krystalu, instalovaném v parku u Letohrádku královny Anny v Praze, zachycena jedna z mála čistě renesančních architektur na sever od Alp. Autorka obdržela za triptych cenu Czech Press Photo v kategorii Umění-série.
Jan Suk
Poldi Kladno (2005)
Stylizovaný dokument, živá příroda, estetika kulturních výtvorů – soch, starých staveb a dalších stop a symbolů lidské přítomnosti - sama autorky svoji tvorbu charakterizuje jako hledání ztrácející se krásy. Na první pohled překvapivé téma zániku industriálu má vysvětlení. Vzorce klasické estetiky přecházejí do specifické estetiky obrazového ztvárnění entropie. Konec průmyslové výroby má stejnou stopu jako válečné úsilí, původně smysluplné předměty jsou rozmělněny do rovnoměrného promíšeného pokryvu zničené krajiny. Tyto stopy lidské činnosti přetváří autorka v cyklu Poldi do specifické estetiky, pracující se stopami a symboly lidské činnosti, přetavené časem a dějinami do nepotřebných rozvalin. Tematika zaniklého industriálu tak zapadá do časové osy antika - klasické období - industriál.
Petr Kliment
Černá labuť odletěla (2007)
Zámek Vrchotovy Janovice je spojen s osobností Sidonie Amalie, svobodné paní Nádherné z Borutína. Mecenáška a organizátorka kulturního života zde vytvořila místo setkávání umělců a myslitelů, jehož zkázu započali nacisté a dokončila komunistická totalita. Kultovní místo symbolizuje úsilí o krásu a vyrovnanost. Petra T. Růžičková místo fotografovala dvakrát. V roce 2001 zde vytvořila cyklus Černá labuť. Název vznikl podle černé labutě, která v zámeckém parku skutečně žila. V roce 2007 fotografovala Vrchotovy Janovice podruhé. Černou labuť v zámeckém parku už nenašla.
Petr Kliment
Čas monumentů (2005)
Přes svoji rozmanitost má Vídeň vznešený aristokratický vzhled. Připomíná starověké časy, kdy byla římským táborem. Něco z grácie Římanů se dodnes vznáší nad městem a vytváří svéráznou atmosféru. A to je přesně to, co koresponduje s mou fotografickou tvorbou, ve které se pokouším hledat ztrácející se krásu. Proto mě fascinovaly modravě bílé sošné výjevy zdobící fasády vídeňských paláců nebo domů ve zdánlivě obyčejných ulicích. Můj obraz Vídně směřuje k harmonii, sošnosti a řádu, k jakémusi apollinskému duchu, který odkazuje ke klasicistním stylům a k symbolistnímu manýrismu. Navíc je Vídeň městem jezdeckých pomníků, kamenných orlic a lvů, zvířecích symbolů zanikajícího světa, který se přetransformoval do poezie tohoto zvláštního města. Přestože se Vídeň nachází ve střední Evropě, objevila jsem, že má jižní rysy. Hranice mezi mýtem a skutečností je tu stále patrná. Ve vídeňském cyklu jsem se pokusila zmapovat právě toto rozhraní.
Petra T. Růžičková
Fragmenty, torza, zbytky (2004)
Pocta romantické české krajině
Cyklus velkoformátových barevně tónovaných fotografií je návratem do bizarních a polozapomenutých světů post-romantických snů. Zbytky dávných architektur, většinou zdevastovaných a neudržovaných, úlomky v české krajině rozptýlených artefaktů, jsou otiskem někdejší harmonie a krásy a zároveň melancholickým torzem lidské paměti. Opuštěné zámky a tvrze, zpustlé zahrady šlechtických sídel s fragmenty soch, znázorňujících postavy z řecké mytologie nebo z Bible, kostely, ve kterých se nikdo nemodlí, boží muka, kolem kterých projíždíme po dálnicích a vnímáme je podvědomě a okrajově, vytvářejí labyrintický, ale i nadčasový obraz ztracených území romantismu. Současně v sobě mají i prvek mýticky trvalý, prostupující tichou a fotogenickou krásou středoevropské přírody. Fotografie Petry T. Růžičkové nedokumentují památkový a kulturní fond české země, ale jsou ojedinělým pokusem, jak do odlehlých krajin a prostorů vrátit poezii a život.
Jan Suk
Živé sfingy, 2002 – 2003
Proč mi zvířata připadají jako „živé sfingy“? Zvířata vnímám jako spojence v našem osudu pozemské spoutanosti, ale také jako tvory s tázavým zrakem, s nevyslovitelnou a tichou otázkou položenou v jiné řeči. Drápy jako symbol divokosti a síly na jedné straně, pomyslná i skutečná křídla jako symbol letu, volnosti a nadhledu na straně druhé jsou pro mne metaforou našeho bytí a zároveň metamorfózou zvířecího světa v mytický prostor kamenných a přesto živých sfing.
Petra T. Růžičková
Sacro bosco (Začarovaný háj), 2003 – 2006
Apeninský poloostrov zůstává i na začátku 21. století enklávou pomalu plynoucího času, územím vzpomínek a krajinou duchovní melancholie. A rovněž místem, kde ožívá sen. Na fotografických obrazech Petry T. Růžičkové podobajících se mizejícím freskám se střetává skutečný svět s ideální krajinou. Architektury a sochy, zahradní zákoutí, povrchy a hloubky, hladiny a vertikály jsou na těchto obrazových fantaziích uváděny do nových souvislostí. Autorka do svých kompozic a vizuálních snů záměrně nevkládá lidské figury, ačkoli jejich těkavou přítomnost vycítíme za pompejskými freskami, za nápisy na římských náhrobcích nebo ve večerním stínu keřů a pinií. Cyklus Sacro bosco nabízí jiný obraz středomořského jihu, v němž autorkou zvolená metoda umocňuje myšlenku. Obrazy připomínají dávné palimpsesty nebo překrývající se příběhy.
Jan Suk
Zpět k článku o výstavě Petry T. Růžičkové